Ahoj deníčku,
právě jsem strávila první noc v Děravém kotli a řeknu ti.. moc kouzelný mi to nepřišlo. Ale nebudeme předbíhat, jo? Aby ti náhodou něco neuteklo. Takže!
Jelikož byl Ian (to je brácha) ten víkend na táboře, dozvěděl se tu "šťastnou novinku" až později. A tehdy to skutečně začalo. Prý jsem divná a proto nemám žádný kamarády, jelikož to ze mě každej poznal. To opravdu nebylo pěkný! Prostě jsem pak s pláčem utekla k sobě do pokoje.
Předtím jsem se dozvěděla od mamky, že ta paní povídala něco o místě jménem Děravý kotel. Deníčku, nejdřív mě chtějí poslat do školy v bradavici a teď do kotle, který ani není funkční???? A prý že jsou kouzelní, tůdle.
A teď jsem se do toho zamotala. No prostě, Ianovo provokování stupňovalo a já každý den utíkala s pláčem do pokoje. To mému strach z neznáma moc nepomáhalo, ale rozhodla jsem se. Pojedu do toho rozbitýho kotle a třeba se pak i něco dozvím sama o sobě.
Našim se to ze začátku moc nelíbilo, ale slzy nakonec přece jen zabraly. Takže mě doprovodili před Kotel, který vlastně ani neviděli. Sice to ode mě asi nebylo úplně chytrý, ale schovala jsem se. A čekala. A čekala. A čekala. Opravdu jsem se bála vejít dovnitř. A jakmile jsem se ujistila, že naši zmizeli, začala jsem prozkoumávat okolí. Ale jen nejbližší, zas tak moc jsem si netroufla. Vždy jsem po nějaké době zase skončila před Kotlem, ale vstoupila jsem až ve chvíli, kdy byla venku tma.
Přece jen se jedná o kouzelný podnik, takže mi nepřišlo vůbec divné, když jsem při vstupu čekala, jestli se dveře samy zavřou. Buďto si ze mě udělaly dobrý den, nebo jsem se naprosto ztrapnila už první den. Teda, spíš noc.
Díky tomu nikdo tenhle můj kolaps neviděl. Teda, snad.
Jenomže to už tam nebyla žádná obsluha. Váhala jsem tak dlouho, až jsem byla nucená spát venku. V altánku. No, nevadí.