Milý deníčku,
v tuhle chvíli si asi jednou z mála pevných bodů v mém životě. Možná si říkáš, že není moudré považovat za pevný bod něco, co rychlostí blesku vzplane a shoří. No, možná, až si dočteš i zbytek, pochopíš.
Byl to úplně normální páteční den během prázdnin. Vzbudila jsem se až někdy kolem desáté hodiny a v kuchyni na mě čekaly už dost studené tousty. Žádný zázrak se nekoná, taky když jsem si tak pěkně pospala.
Maminka se vrátí až pozdě odpoledne a taťka kolem druhé, díky tomu jsem měla čtyři hodiny nerušeného volna. Jupí!
Nebudu ti tu ale popisovat můj kouzelně rozbitý čas a koleno. Nic zajímavýho, kromě teda toho kolene, no. Nevadí!
Každopádně, večer rodinou idylku narušila jedna paní, jejíž jméno jsem v tom šoku úspěšně zapomněla. No prostě bylo to asi takhle:
Paní Neznámá zazvonila, chvilku si povídali s taťkou u dveří a pak se usadila u nás v obýváku. Mamča jí hnedka nabídla čaj a už jsme jen čekali, co z ní vypadne. I kdyby si tam přede všema prdla, bylo by to očekávanější, než to, co z ní nakonec vážně vylezlo.
Jsem čarodějnice, ale ne jako takový ty ve filmech s obří bradavicí na nose. Ty ne. Ale do bradavice prý chodit budu. To je totiž škola pro kouzelný lidi, ale nevím, jak se do ní vejdeme. Bradavice přece bývají malé, ne?
Taťka z toho byl dost paf, jen tam seděl, sem tam pokýval hlavou a mlčel. Za to mamka po té paní házela jeden dotaz za druhým, jenže jsem po pravdě vůbec nevnímala odpovědi.
Já jsem kouzelná? Jo, ono na mě možná přece jen něco zajímavýho bude.
Jen co paní odjela, naši se na mě sesypali jak býk na červenou. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale právě se mi otočil život vzhůru nohama.
A proto jsi teď ty, deníčku, jednou ze stálic v mém životě. Nezačneš mi ale doufám odpovídat, že ne? By mě asi kleplo.